První a druhá hlava draka

Takže vy si chcete poslechnout mou historku. Že nechcete? No to je mi ale úplně jedno. Támhle si sedněte, mlčte, nevyrušujte, neptejte se mě na jméno a poslouchejte. Můžete si dát tak maximálně kávu pikolo, protože delší to rozhodně nebude…

To jsem měl tenkrát období, kdy se mi příliš nedařilo. Žena mě opustila poté, co jsem ji seznámil se svým novým přítelem jménem Antihalucinoid. Co na tom, že byla imaginární. I tak to byla ztráta. Přišel jsem o práci leteckého učitele a instruktora, protože se ukázalo, že někteří mí žáci nejevili dostatečný zájem o přistání ani poté, co dokončili kurz a získali licenci. Na mou neprůstřelnou obranu, kterak jsem všechny dotyčné žáky varoval, že s tímhle přístupem se na zem jen tak nedostanou, nebyl brán vůbec zřetel a prostě mě vykopli na chodník. A nemyslete si, tady u nás jsou stejně tvrdé chodníky jako kdekoli jinde. Možná ještě tvrdší!

Ležel jsem tedy před otázkou, co bude dál. Bez rodiny, bez práce. A i ta vzpomínka na můj útulný domov se v rámci působení mého nového pilulkového přítele poněkud rozplývala. Jeden by se nebál říci, že mě postihla krize středního věku. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby mi tehdy nebylo sedmapadesát let. Ale pravda, jak říká jedno známé pořekadlo, muži dospívají později, a to je očividně i můj případ. Takže jakmile jsem si v hlavě takto vše zanalyzoval, smířil se se svou nabytou dospělostí, zvedl jsem se z chodníku před vchodem do mé, tenkrát již bývalé práce opět na nohy a řekl si, že nějaká krize mě nesemele. Nejsem přeci kus hovězího! Opucoval jsem si kolena, dlaně a pleš a vyrazil hned naproti přes silnici do prodejny motocyklů. Bývalí kolegové vše se zájmem sledovali nalepeni na skle. V duchu jsem litoval našeho, tedy nyní vlastně už jejich, uklízeče Mojmíra, protože ty obtisklé nosy bude z těch oken dostávat až do večera.

Klidně se vám přiznám, že takhle zpětně mě těší, že měli zájem. Jenže tenkrát jsem měl sto chutí ukázat jim nejen svá zaprášená záda, na která jsem si při tom pucování oděvu nedosáhnul, ale rukou i nějaké to vulgární gesto. Bohužel tenkrát jsem znal jen vztyčený palec. Zato dnes bych byl na tuto situaci připraven mnohem lépe. Motorkářský svět mi dal dost dobrou průpravu. A sakra, teď jsem něco prozradil dříve, než jsem původně chtěl. Ale tak už se stalo, proto to celé zkrátím. Po mém sebejistém vstupu do prodejny, a krátkém pohovoru, zmizela ze dveří cedulka s nápisem „hledáme nového pracovníka“. Až později jsem zjistil, že mi tím hozením a smýknutím na chodník bývalý zaměstnavatel vlastně pomohl k nové kariéře. Většina jejich zákazníků vypadá totiž v podstatě jako já tehdy. Všelijak zaprášené a prodřené oblečení doprovázené odřenou tváří či jinou částí těla. Tak či onak, stal jsem se pracovníkem prodejny a servisu motocyklů U Bohouše!

Byl jsem tedy v tu dobu už celkem ostřílený mazák s novými kalhotami a zahojenou tváří, když do obchodu vstoupil, nebojím se říci, osudový zákazník. Zvonek na dveřích cinkl, aby mě na potenciálního přinašeče peněz upozornil, ale já se raději nejdříve podíval na hodinky. Jak jsem tušil. Tři minuty před zavírací dobou! Tak to ne holenku, pomyslel jsem si, jak dotyčného výtečníka vyškolím ohledně toho, kdy se chodí nakupovat. Ne nadarmo jsem nejlepší zaměstnanec měsíce a rozhodně si nepokazím útok na nový rekord jen tím, že nestihnu zavřít včas. Připravil jsem si tedy svůj káravý pohled číslo dvě a nečekaně ho vrhl na zákazníka. Pravda, bylo mi sice divné, že jsem neslyšel zavírání dveří, ale nyní jsem pochopil proč. Ve dveřích stál drak!

Tedy stál. Tak nějak napůl. Byl tam tak podivně zaseknutý, kdy část byla už vevnitř v krámě a zbytek těla po zašprajcnutí ještě venku. Ta hlava, co již byla v obchodě, se jen potutelně usmívala na tu druhou hlavu funící na skleněnou výplň z opačné strany dveří. Samozřejmě že jsem si v tu chvíli vzpomněl na bývalého kolegu Mojmíra. Mrknul jsem na stůl, abych se ujistil, že jsem si lahvičku prášků Antihalucinoid nezapomněl doma. Nezapomněl. Drak se marně pokoušel projít dveřmi a já mezitím hledal čísla s pomocí. Krotitele duchů jsem hned přeskočil, amatérský spolek astronomů jménem Padající kometa by mi taky nepomohl a na to volat hasiče bylo ještě příliš brzo. Ani jsem nevěděl, jestli tento typ ještěrovitého tvora plive oheň. Lexikon draků jsem po ruce neměl.

Pak mě však napadlo, jestli v tom není nějaký háček. Co když je to kontrola z živnosťáku, ČOIky nebo podobného úřadu, jestli v našem podniku nedochází k diskriminaci zákazníků? Proč by drak nemohl být nakupující? Tudle tu byl jakýsi Ptáček a na věčně problémového pana Jelena jsem si vzpomínal až moc dobře. Pomyslel jsem si: Jářku Tondo, přeci nejsi zaměstnanec roku nadarmo. Žádný úřad tě nenachytá! A proto jsem nasadil přívětivý úsměv číslo jedna a vykročil ke dveřím.

„Počkejte, já Vám pomohu. Ty zatracené dveře se pořád zasekávají,“ pravil jsem chlácholivě. Nepotřeboval jsem, aby se drak snad urazil nad zmínkou, že tyto dveře nejsou dimenzovány na jeho rozměry.

„To jste hodný, tady Dvojka s tím má každou chvíli problém,“ z hlavy, co již byla uvnitř, se ozvala podivná směs syčení a pobavení.

Podle prskání hlavy venku jsem usoudil, že s něčím hrubě nesouhlasí. Můj správný odhad jsem si ověřil ve chvíli, kdy jsem odemkl a otevřel i druhou část skleněných dveří.

„Jaká Dvojka?! Jaká Dvojka?! Ještě jednou mi řekneš Dvojka a už budu na věky jen jednička.“

Mohl jsem jen odhadovat, že Nedvojka vyhrožuje ukousnutí té první hlavy. Jaké by to mělo pro ně životní důsledky jsem nechtěl ani domýšlet. Raději jsem proto proklouzl ven a opřel se do šupinatého těla, abych mu pomohl vsoukat se do prodejny. Otevření celých dveří totiž úplně nepomohlo. Byla to sice krapet fuška a stálo to jedna vysazená futra, pár cihel a trochu omítky, ale drak nakonec stanul před mým pracovním stolem.

„Já jsem ňákej Tonda Rýmarů, s čím vám helfnu,“ spustil jsem naučené a osvědčené uvítání s úsměvem číslo dvě ve tváři. Ale podle zaraženého pohledu jedné hlavy na druhou jsem pochopil, že jsem se netrefil do té správné zákaznické skupiny. Šáhl jsem proto do jiné škatulky.

„Co vám mohu nabídnout?“

„Deset deka žížal a jednu princeznu k obědu.“

„Promiňte, tady kolegyně je trochu vtipálek,“ omluvila se mi jedna z hlav za poněkud nejapný žert té druhé. „Ale na jednu stranu má pravdu, nejsme přeci v restauraci, že?“

Ten osten urážky jsem pochopil až moc dobře, ale dohadujte se s někým, kdo má dvě hlavy. Vždycky vás přeargumentují, protože víc hlav přeci víc ví. A dvojnásobný počet hlasivek má také svou váhu. Takže jsem nasadil shovívavé pousmání číslo šest a lehce přikývl na souhlas.

„Rády bychom motocykl.“

„Rozumné rozhodnutí. Nyní je na koupi motorky ta nejvhodnější doba. Uvažte, všude kopou silničáři, samá kolona a co je lepšího než tam nestát jako trouba…“

„Zadržte!“ přeruší mě posměvačně neprvní z hlav. „Nás už nemusíte přesvědčovat, abychom si motorku koupily. My už si ji chceme rovnou pořídit. Takže tyhle reklamní řeči si nechte pro sebe.“

„Ano, jistě, promiňte. Jsem poněkud rozhozem. Jistě chápete, že takového zákazníka tu nemám každý den,“ snažil jsem se nenechat vykolejit, protože žádný úředník mě na švestkách nenachytá.

Narozdíl od jiných podobných obchodů, U Bohouše se nezaměřovalo jenom na jednu nebo dvě výrobní značky, takže jsem byl schopen nabídnout širokou paletu strojů.

„Snad se jen optám, máte nějakou představu o značce? Co třeba Honda?“

„Ale pane, každý přeci ví, že Honda je nejlepší na zahradu,“ ušklíbne se ta věčně posměvačná hlava.

„Yamaha?“

„Až si budu chtít koupit elektrické varhany, tak to bude jasná volba, ale motorka?“

„Chápu, chápu. Kawasaki?“

„Tam připadá v úvahu jenom zelená a ta mi nejde k pleti.“

„Rozumím,“ čelo se mi orosilo studeným potem, kterak jsem začínal být v koncích. Ale naštěstí tu byly ještě evropské provenience.

„Ducati?“

„Vy chcete, abychom se tu spolu potkávali každé ráno v servisu, že?“

„BMW!“ vyrazil jsem ze sebe tutovku, na kterou slyší každý jouda. „GS 1200 Adventure je pro vás jako stvořené.“

Jenže můj vítězoslavný úsměv číslo čtyři zmrazila Nedruhá dosud mlčící hlava.

„Bude moc voprav,“ naklonila se ke mně, aby mi ukázala obrázek, který vytáhla, kdo ví odkud. „Víte, jak vypadají stopy jejího obutí?“

„Tak co takhle Triumph?“ nadhodil jsem vějičku.

„Tryjumf, tryjumf… To nezní špatně. Přímo se to ke mně hodí…“

„Ke mně taky. Já tryjumfuju pořád!“ skočila druhá první hlavě do řeči.

Nepopírám, že se mi v té chvíli značně ulevilo. Nechal jsem obě hlavy nahlížet a listovat v katalogu, aby si vybraly, co se jim zlíbí. Jen jsem doufal, že budou natolik rozumné a bude to něco, co unese jejich, ehm, majestátnost.

„Mohu být tak smělý a optat se, která z hlav bude vepředu?“ otázal jsem se, když se ve mně opět probudil obchodnický duch. Budou přeci jistě potřebovat nějaké to příslušenství a tak. Každopádně jsem tím obě hlavy vyloženě zaskočil. Nejdříve se dívaly samy na sebe, aby pak nevěda tázavě společně pohlédly na mě.

„Kdo z vás má rád zmasakrovaný hmyz?“ nezaváhal jsem ani vteřinu a ukázal paží na helmu a oděv našeho mechanika Ládi. Byl to výjev jen pro otrlé hmyzomily. Všechny možné i nemožné druhy létající havěti tam byly všelijak rozmázlé a rozpláclé. Pro vyložené fajnšmekry byly zanechány i propriety a trofeje jako kusy blanitých křídel či noh bývalých majitelů.

„To budu já!“ přikyvuje ta věčně posměvačná hlava celá natěšená, zatímco její kolegyně odvrací s úšklebkem zrak.

„Nebojte,“ rozhodl jsem se ji chlácholit, aby si to nerozmyslela a z obchodu nesešlo „vždyť vy se můžete koukat dozadu a budete mít dokonalý přehled o dění kolem vás. Budete nejbezpečnější motocyklista na světě!“

…No, co vám budu dál povídat. Prodal jsem jim samozřejmě i helmy. Jen se jim musely provrtat díry na uši, protože jinak je ty kýbly na hlavě furt tlačily a vůbec tak nějak brblaly, že je budou mít zmačkané a podobně.

Takže toliko asi v kostce o tom, jak jsem pro motosport objevil tohoto dvouhlavého jezdce, několikanásobného šampióna, vlastně už legendu, která si říká jménem Drak Saň. Jak jsem už předpovídal tenkrát v obchodě, díky dvěma hlavám má vždy dokonalý přehled o tom, co se děje kolem něj. A že se nakonec ukázalo (tak nešťastně pro jezdce Tomatoliniho), že opravdu umí plivat oheň, je už jen takový bonus navíc. Ale na to, jak se po tomto incidentu rozmohla obliba opékaných rajčat, taky moc hrdý nejsem.

---

„Kolikrát jsem vám říkala, že se nemáte bavit s tím starým bláznem!“ křikne učitelka v mateřské školce, když si povšimne dětí sedících v půlkruhu na zemi. Před nimi dřepí na obráceném kyblíku stařík. Ten teď trochu poplašeně těká očima, jak se najednou jeho posluchačstvo rozuteklo a on zůstal na pískovišti zcela sám…

***