Medvědí nebe
I.
Byl nebyl, šel nešel, za pár horami, a ještě méně řekami, medvěd. Byl to už postarší kousek, který nikam nespěchal. Za ty roky toho už dost viděl, cítil, sežral, prospal, podrápal, probručel, a ještě více slyšel. Bodejť by ne, když byly jeho uši poněkud většího charakteru. A tuhle šelmu v černém kožichu nesly nohy (po těch letech už krapet pajdavým krokem) prastarým lesem, ve kterém by se běžný smrtelník ztratil na věky věků. Pohupoval se ze strany na stranu lesní pěšinou, která tam byla snad od samotného stvoření světa. Zvědaví ptáci s ještě zvědavějšími veverkami na něho shlíželi z korun stromů, jejichž kmeny byly dvakrát tak tlusté než samotný medvěd. A že to byl pořádný cvalda. Ale nikdo z těch zvědavců ani nedutal, natož aby se pohnul. Moc dobře věděli, kam má namířeno. K Věčnému Dubu. Nebo k Dubu Věčnému? Čert věděl, co je jméno a co příjmení.
Po nějaké chvíli medvěd stanul na menší pasece uprostřed lesa, kde se tyčil zmiňovaný strom. Jak už jeho jméno napovídá, byl to dub. Ale i samotného medvěda překvapilo, že se dle původních úvah nejednalo o žádný mohutný a úctyhodný exemplář stromu. Žádná košatá koruna plná zelených listů a žaludů k nakousnutí. Spíše připrcatělý, podivně scvrklý dřevěný výrostek s pokroucenými větvemi, zažloutlými listy, popraskanou kůrou a žaludy, které byly asi jakousi variantou na křížaly. Ani Rumcajs by si ty žaludy nevzal za střelivo.
„Poslyš, jsme asi tak stejně staří, tak co přejít rovnou k věci,“ zabručel medvěd a při zmínce o stáří, jako by uprostřed kmenu zahlédl shovívavé pousmání. Bylo od medvěda více než troufalé myslet si, že by mu ve věku sahal byť jen po tu nejspodnější větývku. Ale s věkem přichází prý i moudrost, a tak Dub lehce souhlasně přikývnul korunou. Nebo alespoň medvědovi to tak přišlo.
„Já vím, kdo jsi ty a ty zas víš, kdo jsem já,“ pokračoval medvěd.
„Může být,“ neurčitě zaznělo odnikud zvířeti v odpověď.
„Ty jsi Věčný Dub.“
„A ty zas medvěd.“
Ze záhadného důvodu bylo to vyřčení zcela zřejmého pro medvěda dostatečným ujištěním, že se dobře znají.
„Víš, proč jsem přišel?“
„Asi něco chceš. Že by nějaké odpovědi či pomoc?“ zamručel Dub otráveně. Tahle hra na víš, nevíš, ho začínala unavovat. Medvěd za ta staletí přeci jenom nebyl první, kdo před ním takhle stál a blbě se ptal.
„Přesně! Hledám medvědí nebe. Nebo způsob jak se tam dostat. Protože už mám…,“ zvíře nestačilo nic doříct, jelikož ho zasypala vlna seschlých žaludů. Tlapami si krylo hlavu, dokud ta sprška nepřestala. Poté se podíval zmateně kolem sebe na tu kupu popadaných semen a řekl: „…Ne díky, nemám hlad.“
„Nezajímají mě tvé důvody!“ pomalu až výhrůžně zahřmělo v koruně stromu. Dub blahosklonně opomenul poznámku, že ty nepukavé suché plody po něm neházel proto, aby mu připravil svačinu. „Zpovědní vrba je v lese na západě. Prostě řekni, co chceš vědět!“
„No chci do toho medvědího nebe. Kde ho najdu, jak se tam dostanu?“
Strom dlouho mlčel, jako by si medvěda prohlížel a hodnotil, zda je jeho odpovědi hoden.
„Dobrá. Předpokládám, že víš, co to pro tebe bude všechno znamenat. Ale povím ti, co si přeješ znát… až splníš mé tři úkoly.“
„Hmf!“ odfrknul si pohrdlivě medvěd. „Nejsi první, kdo na mě tohle zkouší a pak dohodu nesplnil. Dávám přednost sice kořínkům a mravencům, ale zlatá rybka i sudičky byly celkem vítané zpestření stravy,“ pronesl zcela jasnou výhrůžku. Dub skončí podobně jako zmiňovaní tvorové v jeho břiše, jestli by po zvládnutí úkolů nedodržel slovo. Strom to přešel jenom tichým pobaveným zaševelením listí.
„Souhlasíš tedy?“
„Ano.“
„Tak mým prvním přáním je, aby ses vydal na jih, dokud nedorazíš ke stromu, který vypadá podobně jako já. Ale ten strom má dutinu a v té dutině mají včely hnízdo. Zařiď si to jak chceš, ale chci, abys jejich med ochutnal. Pak se vrať.“
Kdyby měli medvědi mimické svaly, jistě by bylo na jeho tváři vidět překvapení. Takhle tam jenom tumpachově stál a přemýšlel, co to má být za úkol. Ale dohoda byla dohoda. Vydal se proto jen s pouhým nechápavým zamručením na jih.
Medvěd ještě ani nestačil zmizet mezi stromy, když na jednu z nižších větví přihopsala veverka. Tedy lépe řečeno veverčák řádně zrzavého zbarvení, s frajerskými vousky u nosu a elegantní ryšavou oháňkou. Neřekl však ani slovo a jen se poněkud vyčítavě koukal na Věčný Dub. To trvalo nějakou chvíli, než strom rozladěně zaburácel.
„Co na mě tak koukáš?!“
Ale veverčák dál nehnutě mlčel.
„No tak prostě nemám svého bratra rád, no!“ mumlavě přiznal strom za lehkého ševelení větru prohánějícího se mezi listím. Ono to totiž nebylo poprvé, co za oním stromem, Dubovým bratrem, někoho poslal. Vlastně to bylo po stoosmadevadesáté.
A když veverčák ani teď nepromluvil a jen stále bezhlesně upíral vyčítavě zrak, Dub si pohrdavě odfrkl jako medvěd před chvílí a shodil zrzavého pojídače oříšků z větve sprškou notné dávky žaludů.
II.
Cesta to byla dlouhá a čím více šel na jih, tak i kvůli teplu byla otravnější a úmornější. Snažil se vyhýbat všemu živému. Nehodlal pomáhat mravencům před deštěm, leda jich pár slupnout k obědu. A už vůbec neměl v úmyslu pomáhat osiřelým ptáčátkům. Prostě se nechtěl zdržovat. Byl medvěd a žádný rytíř na bílém koni, co ochraňuje slabé a pomáhá potřebným. A proto muselo jeho putování bez zastavení dospět až k okamžiku, kdy zahlédl ten správný strom. Byl tedy o něco větší a na první pohled i zdravější, než čekal, ale jinak plně odpovídal popisu. I co se týče obyvatel stromu, protože z díry v kmenu jeho směrem hned zamířila jedna ze včel s bílou vlajkou vyjednavače přes rameno. Očividně neunikl pozornosti včelím zvědům pohybujícím se v okolí a teď je zajímalo, co tam medvěd dělá.
„Stůj vetřelče!“ zabzučela pisklavě vyjednávačka a medvěd ji kupodivu poslechl. „Co tu pohledáváš a jaké jsou tvé úmysly?“
Medvěd se zamyšleně podrbal za uchem, které na sobě neslo známky zřejmě kousavého násilí. No prostě nebylo úplně celé. „Jdu si pro med,“ rozhodl se tedy nakonec jít s pravdou ven.
Se včelou ta sdělená informace zacloumala, jak kdyby ji někdo stříknul Biolitem. Málem ji to poslalo k zemi. Ale včas se vzchopila a vylétla opět do úrovně medvědí hlavy.
„Pojďme si o tom popovídat,“ naléhala hmyzí emisarka.
„Tak si povídej,“ odvětil medvěd svým obvyklým mrzutým stylem a rozešel se ke stromu.
„Uvažuj. Co z toho budeš mít? Stojí ti ta trocha medu za tu bolest z útoku našich sebevražedných legií? Nemyslíš si snad, že jsi první medvěd, co dostal chuť na náš med, že ne? My tu jsme stále, ale vidíš tu nějakého medvěda?“ ševelila rychlostí vážky, zatímco bzučivě ustupovala před šelmou.
„Jo, s jedním přece mluvíš.“
„Promysli to ještě. Máš v sobě přeci nějaké city. Uvědom si, kolik nebohých larev, dětí, kvůli tobě umře hlady, když nebudou mít dost potravy!“
Medvěd mlčel a včela pravděpodobně pochopila, že na bručouna nemá cenu jít s nějakými emocemi. Ukázala šelmě pruhovaný zadeček a po zahození bílé vlajky uháněla zpět do díry ve stromě vyvolat mobilizaci. Stejně by na jeho vzezření nepoznala žádné citové pohnutí.
Co posléze následovalo, donutilo černou meduchtivou bytost k zastavení pajdavého kroku. Z úlu se vyrojilo nespočet včel, které se vzápětí srovnaly do impozantních formací v prostoru před medvědem. Výcvik a disciplína z nich doslova sršely. Dokonce snad i všechny bzučely v jedné tónině. Bylo to zkrátka velkolepé na pohled i na poslech.
Šelma zaváhala ve svém odhodlání jen na okamžik, aby se vzápětí dala znovu do kroku, zatímco hmyz dál zarputile držel své pozice na budoucím bitevním poli. Jenom štábní spojky létaly jako pominuté sem a tam, aby mužstvu zprostředkovaly pokyny pro boj.
A pak to přišlo!
Medvěd stanul proti tmavé neústupné bzučící zdi blanokřídlého hmyzu. Postavil se na zadní a z jeho hrdla se ozvalo mohutné zařvání. Ryk doprovázela i sprška slin směrem k nepříteli, která zasáhla a poslala k zemi hrstku včel. A to byly první, nikoli však poslední oběti tohoto střetu.
Vzhledem k tomu, že tento text mohou číst i mladší čtenáři, nebudeme se zde uchylovat k popisování průběhu bitvy plné dojemných příběhů hrdinství, hrůzostrašného zohavení těl a s nespočtem mrtvých na jedné straně. Snad postačí zmínit, že přestože medvědí rozmach pravačkou doslova zdecimoval levé křídlo a vyvolal paniku mezi včelami, blanokřídlí se nevzdali tuhého odporu, po kterém vítězně před stromem stanul medvěd. Černé huňaté chlupy dokonale skrývaly nespočet opuchlin od žihadel na jeho těle. Vlastně se už v jednu chvíli obával, že podlehne včelí přesile, kdyby však neudělaly jednu taktickou chybu. Tu vám zde samozřejmě nebudu zmiňovat, aby nemohlo dojít k včelímu poučení, a i další medvědi mohli slavit vítězství na bitevním poli a při ohlédnutí se zpět spatřili pláň posetou centimetry mrtvých včelích těl.
Mohutná tlapa se zabořila do díry ve stromu, aby se vzápětí vynořila celá obalená zlatavým medem. Ten pomalu v táhlých kapkách odpadal na nehybná těla jeho tvůrců povalujících se po zemi. Stačil letmý dotyk jazykem, aby pocítil tu neuvěřitelně skvělou symfonii chuti. Připadal si, jako by byl ještě medvídě, co právě ochutnalo med poprvé v životě. Není tedy divu, že se po tom bojovém vyčerpání nyní s tlamou ulepenou od prostě báječného medu cítil jako v sedmém nebi. V sedmém, nikoli však v medvědím. To uvědomění si ho rychle probralo zpět do reality.
„Hm, jde to,“ zabručel si pro sebe nad včelí pochoutkou a vydal se zpět za Věčným Dubem.
III.
„Mým druhým přáním je…,“ hřímal k medvědovi od stromu majestátný hlas, když opět stanul před tím zkrouceným stromem „… vydej se na sever. Tam narazíš na jednoho z tvého rodu, stejný jako ty sám…“ Dub se v té chvíli zarazil „… no až na to že je o dost větší a až na čumák je celý bílý. Pohovoř si s ním a pak se vrať.“
A tak se medvěd se stejným nechápavým zamručením jako minule vydal tentokrát na sever. Pravda, cesta to byla rozhodně lepší než posledně. Každým krokem jako by cítil, jak je v okolí chladněji a chladněji. Voda v potůčkách, které překračoval nebo z nich pil, postupně zamrzala. Dny se krátily a noci se stávaly delšími. Na své cestě nepotkal ani živáčka. Jen pár podivných zavalitých postav celé v bílém, s kastrolem na hlavě a zmrzlým oranžovým frňákem. Byly však tak naduté, že mu neodpověděly ani na pozdrav natož na dotaz, zda jde správně za tím bílým medvědem s černým nosem. Nechával je tedy svému osudu a o další komunikaci s nimi se již nepokoušel. Co kdyby to, co často třímají v ruce, nebylo jen pouhé koště, ale nějaká medvědobijecká zbraň.
A po dlouhé cestě konečně došel k cíli. Vycházel zrovna z lesa hustšího než výplet badmintonové rakety a tmavšího než vlasy Káji Maříka. Aha, vy vlastně neznáte Káju Maříka. Tak si představte barvu hořké čokolády s osmaosmdesáti procenty kakaa a tu vynásobte dvacetkrát. Tak a teď tu představu jistě máte. Ale vraťme se zpět k příběhu. Vynořil se z toho hvozdu a zrovna mu na nos padla z nebe první sněhová vločka, když nedaleko spatřil bílou šmouhu s jasnou černou tečkou. Tečka mu v počínající chumelenici skvěle posloužila jako orientační bod, směrovka, kudy dál jít a zavedla ho přímo k hledanému medvědovi.
Jakmile na sobě pocítil pohled těch dvou prohnaných šelmovských oček osazených (vzhledem k tělu) ve štíhlejší hlavě s menšíma ušima, rozběhl se mu mráz po těle a krev mu tuhla v žilách. A že do teď byl díky svému kožichu a letitým tukovým zásobám pěkně v teploučku. Kdepak, od tohohle tvora, který ho převyšoval nejen ve velikosti, ale určitě i v síle, nemohl čekat nic dobrého. Rád by byl býval i couvl zpět, ale jeho zamrzlé tlapy se ani nehnuly. No tlapy. V porovnáním s bílým obrovitým souputníkem to byly spíše jen tlapky.
„Ty jsi medvěd?“ vysoukal ze sebe otázku, když se mu povedlo vyklepat mráz z kožichu.
„To jsem,“ přitakal bělosrstý tvor a ukázal při tom mordu plnou smrtících zubů. Ne že by je náš hrdina taky neměl, ale z tvora naproti němu prostě čišel skon a záhuba snad z každého pohybu. „Jenže narozdíl od tebe jsem medvěd lední, Ursus maritimus. Nebo, chceš-li, polární medvěd či medvěd bílý. Ale můžeš mi říkat Leďák,“ přátelsky mrkl na našeho medvěda.
„Poslal mě za tebou Věčný Dub, abych si s tebou promluvil.“
„Hmm, starý přítel ví přesně, kdy dostávám hlad,“ pousmál se Leďák nad sdělenou informací. „Nicméně mi spolu mluvit nebudeme.“
„Ne?“
„Ne, ne, nebudeme,“ Leďák nasadil úsměv, z kterého by se počůral strachy i Sandokan. Naštěstí náš medvěd byl stále ještě poněkud v přizamrzlém stavu, takže k nehodě nedošlo. „My si spolu zahrajeme,“ pravil a svou mohutnou tlapou ukázal před sebe na šachovnici s figurkami. Medvěd si toho prve vůbec nevšimnul, nicméně nyní viděl, že Leďák sedí před deskou s hracími kameny rozestavěnými k partii. „Když prohraješ, sežeru tě.“
„A když vyhraju?“ zeptala se s falešnou nadějí tmavá šelma.
„Tak tě sežeru taky.“
„To mi ale nepřijde moc fér!“
„Ale prosím tě…,“ rozchechtá se Leďák. „Co je v životě fér?“ ještě se kuckal smíchy, když dodal: „Podívej se kolem. O jídlo tady jen tak nenatrefíš, a tak když se tu nějaké objeví, musí se toho beze zbytku využít.“
Chtě nechtě musel medvěd uznat, že měl Leďák v něčem pravdu. A vlastně by ho docela zajímalo, jestli ho sem Dub opravdu neposlal jenom jako potravu pro tohohle bílého milovníka šachů.
„Takže budu žít jenom po tu dobu, dokud se bude hrát? Jakmile hra skončí, je po mně?“
„Přesně tak. Věřím, že tě to vybičuje k brilantnímu výkonu a hra bude stát za to. A nezkoušej na mě, že neumíš hrát šachy!“
Ani tuhle skutečnost nemohl medvěd popřít. Přeci kdejaká veš věděla, že každý medvěd už snad od narození ví, jak posouvat figurky po šachovnici. Jenže mu bylo jasné, že proti tomu vychytralci jménem Leďák nemá v čestné hře šanci. A kdo ví, jestli vůbec ta hra bude čestná. Proto se rozhodnul zariskovat hned na začátku. Tlapou vystřelil po figurce krále, uchopil ji, rychle si ji strčil do pusy a spolknul. Leďák na něj nevěřícně zíral neschopen jakkoli zakročit proti jeho počínání.
„Ty… ty…!“ spíše funěl slova, která ani nemohl pořádně nalézt.
„Není král, není hra, nic nezačne, takže nic neskončí, a tak mě ani nemůžeš sníst.“
„Ty… ty…,“ Leďák se zřejmě zasekl a nebyl schopen říci cokoli jiného.
„Rád jsem tě poznal, Leďáku, třeba se najíš příště,“ povzbudivě na polárního medvěda mrkl, aby mu bylo odpovědí pouze další: „Ty… ty…“
Místo pokračování v řečnění náš medvěd prostě jen odešel. Hřál ho pocit vítězného uspokojení, jak z toho pěkně vyklouzl.
IV.
Měl sice v úmyslu vrátit se k tomu pokřivenému stromu, který díky prožitým zkušenostem začal podezřívat z jisté proradnosti, ale jeho pajdavý krok nakonec vedl širokým obloukem za záda stále ještě zaseklého ledního medvěda. Bylo mu lhostejné, jestli Leďák do konce života bude jen zírat na šachovnici, kde chyběla jedna figurka, a stále opakovat jisté osobní zájmeno. Ale to zelené světlo nacházející se na obloze za jeho zády ho více než zaujalo. Leďák by mu dříve jistě řekl, že se jedná o polární záři, jenže nyní z něho nic jiného než Ty… ty… nevyrazí. Vlastně ani není moudré pokoušet ho. Ještě by se vzchopil a milého tmavého bručouna opravdu sežral. A že nevíte, co je polární záře? Tak si to zjistěte, protože o tomhle naše vyprávění není!
Nemusel putovat ani moc dlouho, když záře postupně zmizela a místo ní se na obloze vyloupl zářivý Měsíc. Nebyl krásně kulatý v úplňku, ani v podmanivém srpkovitém tvaru. Ale možná pro tuhle svou nekýčovitou neprvoplánovost byl prostě dokonalý. Tak ležérně si visel na černočerném nebi, jako by si zrovna odskočil podívat, jestli už není čas spustit příliv či odliv. Zdánlivě se ironicky pousmíval nad životem pod ním, který ho ale ani za mák nezajímal. Chladné světlo z něj vycházející jen podtrhovalo jeho všeobecnou lhostejnost a neochotu pustit si někoho do svého světa. Vždyť i v jeho svitu blednoucí hvězdy si držely náležitý odstup.
Možná tu scenérii nedokážu náležitě vyjádřit, každopádně byl náš medvěd tím výhledem naprosto uchvácen. Usadil svou rozložitější zadnici v tmavém kožichu do sněhu a němě okouzleně zíral na Měsíc. Najednou chápal tu marnou, avšak zarputilou snahu vlků zaujmout pozornost vesmírného tělesa za použití zavilého vytí. Ale sám nic podobného neuměl a moc dobře věděl, že jeho bručení ničí pozornost nepřivábí, natož pozornost Měsíce. Zůstal tedy bez hnutí sedět na místě a tiše šmíroval zářivý objekt na černém nebi.
Možná že onen medvěd přeci jen odešel, na tom místě zmrzl nebo se Leďák nakonec probral a opravdu ho sežral. Povídá se však, že konec příběhu je zcela jiný. A to že medvěd tak dlouho vytrval ve svém zíravém počínání, až se ho jistému mocnému cibetčímu mágu zželelo.
Jednoho dne povznesl medvěda na noční oblohu tak, aby v podobě soustavy hvězd mohl dál nerušeně zbožně vyhlížet na Měsíc. Víc pro medvěda udělat nemohl. Věděl, že Měsíc nedokáže ničím obměkčit, aby medvěda vzal na milost. A tak tam kde jedni vidí souhvězdí Vozky či nerovný zápas býka se dvěma muži, jiní znalí spatřují medvěda, který pozoruje Měsíc a možná už tisíciletí trpělivě čeká, až si Měsíc uráčí šelmy všimnout…
***
