Prase na ledě
„Bob na trati! Bob na trati!“ Přesně v tuto chvíli, kdy se z amplionu nad ledovým korytem nese zmíněné upozornění, se rozbouří hukot a jásání diváků rozesetých kolem trati. A nejenom tam. I u televizorů doma a v různých restauracích se rozezní všelijaké zvonky a halasně se povzbuzuje.
Vždyť na trati není ledajaký bob, ale bob obsazený čtyřmi čuníky, kteří patří mezi favority dnešního olympijského závodu ve čtyřbobu. Nenechte se zmýlit představou, že čuník je zvíře na svých kopýtkách neohrabané a třeba i líné, a proto ve zvířecí říši musí být v této kategorii absolutní autsajdr.
Chyba lávky vážení! No dobrá, možná jsou při rozběhu na ledě krapet neohrabaní, ale vše plně vynahrazují svou váhou, aerodynamickým tvarem schouleného těla a řidičským uměním Slávy Oháňky. Sečteno a podtrženo, jízda na bobech je přímo národní zimní sport všech čuníků, a proto není divu, že zmíněný bob na trati mezi nimi vyvolal takové radostné pozdvižení!
Ale buďme upřímní. Přestože jsou všichni čuníci plni očekávání a nemohou spustit zrak z obrazovek, případně přímo na místě z trati, jeden jediný malý čuník jízdu nesleduje. U trati v tom houfu čuníků s šálami barvy blátivě hnědé kolem krku, ten jeden jediný malý čuník otočený na druhou stranu a hledící kamsi jinam působí přímo jako rušivý element.
Ne, že by neměl jízdu na bobech rád, vždyť jí přímo zbožňuje, ostatně jako každý jiný čuník, ale to, co se děje na otevřeném stadionu o kus dál ho naprosto pohltilo. Takže zatímco se bob čuníků pod vedením zkušeného Slávy řítí dolů korytem jako dělová koule, malý čuník uchváceně sleduje, jak polární liška bruslí po ledě, ale hlavně skáče a dělá piruety. Něco tak krásného a ladného v životě ještě neviděl.
„To byla jízda, co Chrochto!“ poplácá tatínek malého, krasobruslením zaujatého čuníka po rameni „Zlatá nás nemine!“
Chrochtu ono poplácání sice vytrhne ze zaujetí, přesto se nezmůže ani na slovo odpovědi a dál sleduje bílou lišku, jak se nyní děkovně uklání na všechny strany, sbírá z ledu květiny a mává při odjezdu divákům.
Po zbytek celého dne je malý Chrochta zamlklý a nic na tom nezmění ani fakt, že bob čuníků opravdu tu zlatou vyhrál. Ano, jistě, raduje se jako všichni ostatní čuníci kolem, ale chybí tomu taková ta upřímnost.
„Tati?“ ozve se při večeři malý Chrochta.
Tatínek celý rozradostněný přestane živě zbytku osazenstva stolu vykládat své zážitky ze sledování zlaté jízdy a věnuje svou pozornost synkovi.
„Já bych chtěl umět bruslit.“
Po této větě tatínkovi málem zaskočí poslední sousto pomyjí a stejně jako všichni u stolu pohlédne překvapeně ba až poděšeně na syna. Čekal asi cokoli, ale tohle ne. Pak se začne Chrochtova sestra Amálka smát na celé kolo, až tím nakazí i zbytek rodiny.
„To byl dobrej fór!“ ocení tatínek synův smysl pro humor a plácne ho po zádech.
„Já to ale myslím vážně,“ spíše jak žába zakuňká Chrochta a v tu chvíli celá kuchyně ztichne.
Tíživé ticho ukončí až maminka: „Ale Chrochto, neblázni, čuníci nejsou na bruslení stavěný. Rytí na čtvrt míle, zápas v bahně nebo boby…“
„Přesně!“ přeruší tatínek maminku „To jsou naše sporty, v tom jsme dobrý!“ Pak hodnotitelsky koukne na syna a spiklenecky se k němu nakloní „Jak tak na tebe koukám, byl bys v bobu skvělej brzdař, co ty na to?“ široce se na Chrochtu usměje.
„Když… když já bych radši bruslil,“ špitne zase malý Chrochta.
„Nech těch hloupostí! Kdo to kdy viděl, prase na bruslích!“ vykřikne pohoršeně nejstarší čuník u stolu.
„Ale dědo, …“ snaží se staříka uklidnit maminka. Ostatně slovo prase žádná matka neslyší u stolu ráda.
„Chrochto, prober se. Všichni se ti budou smát. Ani tě to nemá kdo naučit. Vem rozum do hrsti a zvaž toho brzdaře,“ ponouká ještě tatínek synka k rozumu, ale dcera mu to celé zkazí pobaveným výkřikem.
„Jo, Chrochto, buď brzda!“ Amálka se rozesměje na celé kolo, až se pomalu za břicho popadá.
Ať se snaží sebevíc, rodina nedokáže Chrochtovi úmysl stát se bruslařem vymluvit. No celá rodina to vlastně není, protože Amálka z toho všeho má pochopitelně akorát tak velkou bžundu, takže naopak do toho Chrochtu ještě více ponouká a vykresluje mu zábavné představy, jak se bude rozplácávat na ledě, jak bude první polární čuník, až se ledem propadne a zamrzne do ledové kostky, kterou si pak pan starosta dá do svého obvyklého večerního drinku a tak podobně. Ale Chrochta si poprvé v životě stojí za svým a nehodlá si to nechat vymluvit.
Bohužel rodina má minimálně v jednom pravdu. Široko daleko se nenajde nikdo, kdo by byl ochoten Chrochtu naučit bruslit. Už jenom pořízení bruslí se neobejde bez posměšků a všeobecného veselí, a to ani nemluvím o okamžiku, kdy se Chrochta poprvé objeví s bruslemi na kopýtkách na místním kluzišti.
No abych to zkrátil, takové veselí na cizí učet už ten zamrzlý plácek dlouho nezažil a jistě ani nezažije. Ale Chrochta na nic z toho nehledí. Se zarputilostí prastarých kňourů se vydává na led, aby se znovu a znovu zvedl po marných pokusech se na bruslích vůbec udržet, natož se po ledě alespoň sklouznout.
Jde to už takhle nějaký ten týden, aniž by se objevila alespoň nějaká malinkatá známka progresu. A tak jednoho dne vezme Chrochta rozum do hrsti. Ne, nevrhne se na dráhu brzdaře, jak si přál jeho tatínek, ale vrhne do boje o bruslení čuníkovské myšlení a logiku. Když mi nejde bruslení na dvou nohou, jistě to bude lepší na čtyřech. Na čtyřech je větší stabilita, a tak se na bruslích lépe udržím. A až budu umět bruslit po čtyřech, snáz se pak naučím bruslit po dvou!
V představách malého čuníka nemá tato teorie žádnou chybu, ale skutečnost je přeci jenom o něco záludnější, protože jak se ukáže, ono koordinovat čtyři končetiny na bruslích, není pro Chrochtu žádná hračka a po aplikaci této teorie jsou jeho pokusy naučit se bruslit ještě žalostnější.
Ale jedno se musí uznat, jestliže bylo dříve psáno, jaké veselí nastalo po prvním příchodu Chrochty na kluziště, tak po spatření čuníka snažícího se bruslit na všech čtyřech, nabralo všeobecné pobavení přímo astronomických dimenzí. Takže není divu, že velmi rychle Chrochta svou teorii opustí a vrátí se ke snaze bruslit na dvou nožkách.
Ale zima už se blíží ke konci, aniž by čuník dosáhl jakéhokoli postupu, když tu jednou se Chrochta zvedá po svém dalším marném pokusu z ledu a pohlédne na maminku. Na její smutný až ztrápený výraz ve tváři plný obav, který se jakoby prohloubí při dalším Chrochtově pádu a nové vlně dětských posměšků.
Asi až časem si Chrochta možná uvědomí, že maminka trpí, protože v každém jeho pádu vidí nové a nové Chrochtovy ošklivé modřiny, naraženiny, bolest a urážlivé pokřiky ostatních. Ničemu z toho ona nedokáže zabránit a Chrochta si to dozajista nezaslouží, vždyť to přece je a vždycky byl takový malý hodný čuník. Zkrátka že mu maminka nedokáže pomoci.
A tak se Chrochta doplazí až k mamince, aby pověsil svou bruslařskou kariéru na hřebík „Měla jsi pravdu mami, nechám bruslení liškám a radši pořádně natrhnu medvědům kožich na bobech!“
Maminčina radost a úsměv skoro až zahřeje Chrochtu u srdce.
O spousty a spousty let později jednoho zimního dne, když už je dospělý Chrochta sám tatínek, přiřítí se k němu jeho malá dcerka s voláním „Tatí, tatí… já budu akvabela!“
Chudák Chrochta v tu chvíli pro změnu pochopí, jak se asi jeho tatínek kdysi cítil, když se rozhodl být bruslařem. Možná že se mu dokonce celá ta historie znovu pomalu přehraje před očima, protože to trvá celkem dlouho, než své dcerce odpoví „Tak to abychom ti pořídili plavky, co?“
Ještě téhož dne pozdě večer vyleze Chrochta na půdu svého domu, kde je uloženo všelijaké harampádí, aby odtamtud odnesl černý zaprášený kufřík, který si pořídil z náhlého pohnutí čuníkovské mysli zhruba před půl rokem.
Jeho kroky propadající se do sněhu ho vedou až k zamrzlému rybníčku, kde ho může v tuto pozdní hodinu sledovat leda tak kulatý zářivý Měsíc na obloze, který mu, kdo ví proč, často připomíná žárovku. Teprve tam Chrochta otevře onen kufřík a v měsíčním světle se zalesknou ostré nože bruslí…
***
