Španělský masakr dutým keratinem

Je krásný letní den, kdy na obloze je jen ten nejodvážnější mráček, který si dovolí pokazit její azůro. Teploty stoupají do závratných výšin jak u nějakého středomořského letoviska. Ale Franta s Pepou stojí u horských pastvin, které ohraničují ploty zhotovené z dřevěných klád. Franta akorát vykládá o své dovolené v zahraničí.

„Ti povídám Pepo, ta aréna, ta byla velká, že se tam vešly dvě vesnice velké jak Záblešníkova Lhota a ještě dva tucty lidí navrch!“

„Vážně?“ nechce se tomu Pepovi moc věřit. Pepa je takový prototyp prostého důvěřivého muže. Oděn do svých oblíbených, několikrát záplatovaných montérek modré barvy, kostkované košile s vykasanými rukávy a obut do černých holin nebyl dále než v okresním městě, a to i cestou tam se ztratil.

„No fakt! Přeci bych ti nekecal…,“ utvrzuje kumpána v pravdivosti svých slov Franta, což je pro změnu archetyp místního vychytralce, který se snaží ošulit koho se jen dá a vydělat na čem se jen dá. A ani štramácký kovbojský klobouk, který si koupil na poslední dovolené v zahraničí, o které nyní vypráví, ani frajerské stéblo trávy v puse na tom nic nezmění.

„…No úplný Koloseum, ale oni tomu říkají aréna. No a do té arény tě naženou a furt se ti tam snaží prodat něco k jídlu a k pití. Ale nejsem přeci blbej, abych si tam něco kupoval, že jo. Za to, co bych tam vyplázl za pytlík oříšků a vodu, bych měl u Soumara oběd i s polívkou. Ty tam na tom musej rejžovat peněz, to ti teda povím… No jak jsem říkal, lístek jsem koupil od starýho Voráčka, kterýmu se udělalo blbě, samozřejmě s pořádnou slevou, nejsem přece blbej, a usadil jsem se na místo a čekal. Teda ten Voráček se zas ukázal jako škrt, protože koupil ten nejlevnější lístek, místo bylo úplně nahoře a celou dobu na mě pořádně pralo slunce.“

„Jo jo, slunce je prevít,“ přispěje Pepa svým postřehem, zastíní si oči a podívá se na ten žlutý kotouč na nebi.

„Přesně!“ přitaká Franta „No jak tam tak sedím, čekám až to začne, tak koukám, že dole v té aréně, kde se to celé bude odehrávat, mají nějaký písek, protože je to žlutý a tak. Ale ono ne! Kropáčková vykládala, že to není písek, ale albero, a to je prej nějakej vápenec, co když je mokrej, tak nedělá bláto!“

„Vážně?“ ozve se opět Pepa nedůvěřivě.

„No fakt! Kropáčkový sestřenice zná ženskou, jejíž syn študuje na vysoký hnojárně, tak to musí vědět,“ odmítá Franta jakoukoli polemiku nad svým tvrzením.

„Aha,“ přitaká Pepa.

„No a pak to začalo. Nejdřív tam nastoupí chlápci v punčocháčích, ověšený všelijakejma serepetičkama…“

„V punčocháčích? Nejsou to nějací ti… ti… gájové?“ táže se zas Pepa.

„Ale né, to voni jen tak vypadaj,“ ujistí ho Franta „No a pak tam pustěj bejka. Ale Pepo, ti povídám, to je bejk jako Soukalovic vila! Většího si v životě neviděl!“

Pepa si pomalu až pohrdlivě odfrkne nad tím, co to tady na něj Franta zkouší „Pf, chceš říct, že jsou větší než náš Lojza?!“

„No dobře, tak velkej minimálně jako Lojza!“ upraví svůj popis Franta.

„Tak to jo.“

Franta dál náležitě barvitě líčí vše, co viděl v býčí aréně kdesi tam daleko v jižním státě a ani on, ani Pepa si nevšimnou, jak Lojza směrem k nim sem tam obrátí hlavu a jeho dobrácká očiska, v kterých jindy planou plamínky veselí, nyní pomalu posmutňují, až se v nich nakonec možná objeví i slzy. Jako by snad rozuměl všemu, co Franta vypráví.

„Já bych řek, že kdyby byl náš Lojza o pár let mladší, tak by těm toreádorům pěkně natrhnul gatě!“ praví nakonec z neznámého důvodu Pepa. Vždyť Lojza nikdy na nikoho nezaútočil, ani se k žádnému ošetřovateli nechoval agresivně. Ta jeho občasná divokost, všelijaké kousky jako rozzuřené funění, hrabání kopytem a tak, to bylo vždy jen divadlo pro pobavení dětí, s kterými jsou rodiči na procházce.

„To máš pravdu, Pepo,“ souhlasí s kumpánem Franta a zamyšleně hledí na Lojzu, který se snad i pod tím jeho vychytralým pohledem raději otočí ke dvojici zadkem a kráčí pryč.

Za několik dní si místní všimnou, že pastvina je prázdná. Na to, jaká je Lojza lokální celebrita je až s podivem, jak dlouho trvá, než si uvědomí, že Lojza zmizel. Snad si jenom říkali, že se zatoulal na nějakou vzdálenější pastvinu, jak bývá občas jeho zvykem, a ti bystřejší, jež stejně jako Pepa vyslechnou Frantovo povídání o dovolené, začali Frantu podezřívat, že v tom má prsty on. Ten šejdíř chce určitě provozovat někde taky podobnou arénu, na které by vydělával nekřesťanské peníze. Nebo hůř, naložil Lojzu a chystá se s ním vyrazit do Španělska. Všem těmto konspiračním teoriím ale vezme vítr z plachet zpráva z jednoho krajského deníku, že byl v jejich kraji spatřen obrovský černý býk kráčející na jih…

„Ne, ne a ne!“ rozčiluje se mladík na farmě kdesi ve Španělsku a chybí jen málo, aby vztekle bouchnul pěstí do zahradního stolku, u kterého sedí další dva mladíci a jedna dívka. „Říkám ti Pablo, že masivní letáková kampaň už nestačí! Kolikrát jsme ji už udělali, co?“

Než však Pablo stačí odpovědět či jen pochopit, že se jedná o řečnickou otázku, mladík pokračuje: „Lucía má pravdu, dost bylo letáků a slov! Nyní je na čase přitvrdit!“ Teď dojde už i na ono bouchnutí do stolu, které nejenom že způsobí převrhnutí poloprázdné sklenice červeného vína a rozlití jejího obsahu na různé dokumenty a plánky na stole, ale i polekané trhnutí černovlasé holčičky v šatičkách, jež si právě hraje s malým telátkem opodál.

Telátko se tou holčiččinou reakcí vyplaší a uhání od ní pryč vysoce pohazujíc kopýtky. Ale netrvá to dlouho a už je zase zpět u dívenky, aby na ni vlhkým čumákem doráželo v naději, že tak vyžumrá nějakou tu dobrotu z její kapsy.

„A co chcete dělat?!“ skoro se až rozkřikne Pablo rozhazujíce přitom široce rukama. „Když jsme zakládali náš spolek, chtěli jsme bojovat proti týrání zvířat, za jejich ochranu… a to nenásilně!“

„Ale Pablo,“ káravě do debaty vstoupí Lucía: „Na tom se přeci nic nemění. Nikdo nechce nikoho zabíjet nebo něco vyhazovat do povětří. Jen je potřeba být akčnější a dělat věci, které zaujmou, budou mít dosah a přimějí lidi k zamyšlení. Donutí je k tomu konat a tu hrůzu zastavit! Nebo máš pocit, že se něco naší snahou o osvětu změnilo? Přestali chudáci býci trpět? Zakázala se Korida? Ne, ne a ne!“

Lucía tím slovním obratem nezapře příbuznost s prve mluvícím mladíkem. „A oba víme, že to bezbolestné zabití býka v aréně, protože je během zápasu tím vydrážděním tak nadopován adrenalinem, je kravina na entou! Tomu snad už nevěří ani ty největší naivky, Pablo.“

„No dobře, jestli je zbytek vedení pro, tak já jsem také pro. Tak jaký máš plán, Lucío?“ kapituluje nakonec Pablo a souhlasí s tím, že je potřeba v zájmu ochrany zvířat takříkajíc přitvrdit.

Zatímco Lucía vykládá zbytku vedení právě radikalizujícího se spolku na ochranu zvířat svůj plán, jak těm mamlasům v aréně, kteří se tak nepěkně chovají k býkům ztrpčit život, platící diváky připravit o zábavu a dostat se do novin či televize, malá holčička si dál hraje s telátkem.

Jejich hra občas pomalu spíše vypadá jako by telátko bylo jednou pejsek, podruhé koník, ale zřejmě je to oba dostatečně baví natolik, aby v tom pokračovali. Až v jednu chvíli, kdy už jsou dost unavené, zašeptá dívenka v již dost zašpiněných šatičkách telátku do ucha: „Víš Carmen, on to brácha ještě netuší, ale já půjdu s nimi… a mám pro ně i překvapení.“ Na to ji láskyplně pohladí po hlavě: „Já tě do žádné arény jít nenechám.“

Holčička očividně netuší, že Korida se týká jenom býků. A stejně tak netuší, že jenom necelý kilometr od ní se nachází jeden impozantně majestátný černý býk, který si to míří na jih…

Na onen den je připravena velká podívaná. Jedná se totiž o poslední vystoupení toreadora José Fernandéze. Není to sice extra třída ve svém oboru ani nedosahuje věhlasu jako Francisco a Pedro Romerovi, ale i tak je to vítaná příležitost, jak obohatit program. Koneckonců toreador neodchází do důchodu každý den.

A tak jsou ochozy narvané k prasknutí, když skoro až tanečním krokem do arény vstupují ve třpytivých kazajkách a zlatem pošitých pláštících, třírohých kloboučkách a krátkých hedvábných kalhotách toreadoři, spadové, banderillos, pikadoři a kdo ví kdo všechno ještě. José Fernandéz, zkušený to toreador, samozřejmě netuší, že shodou náhod se jeho zápasení s býkem bude týkat i akce jistého spolku na ochranu zvířat, jehož členové se nyní nacházejí nejenom v ochozech, ale i různě jako zaměstnanci v útrobách arény.

Po krátké uvítací ceremonii už by mělo jít vše jako na drátkách. Nejdříve nastoupí zmiňovaný José Fernandéz, který pomocí pláštíků bude dráždit býka jménem Grunidor, aby otestoval jeho reakce a charakter. Pomáhat mu při tom budou tři banderillos a budou se snažit, aby se býk pohyboval jen několik milimetrů od nich. Poté přijde na řadu pikador na koňském hřbetě, jenž se ranami kopí snaží oslabit býka, stejně jako posléze opět banderillos, kteří pro změnu za stejným účelem používají malé bodce ze dřeva zabodávajíce je do býkova hřbetu. Až po tom všem dojde k hlavní konfrontaci býka s toreadorem, tedy finále s muletou a kordem. Nebo alespoň tak to zápasníci a všichni zkušení návštěvníci očekávají a je to tak napsáno i v programu.

Jak se tam dostal, kdo ho tam pustil a kde je vůbec Grunidor, je a zůstane záhadou. Záhadou ale není skutečnost, proč všechna úniková dvířka zůstanou po celou dobu zavřená, stejně jako brány pro vstup účastníků a býků. O to se postarala skupina vedená Lucíou a Pablem. A tak by se podle jejich představ celé zápasení mělo omezit jen na ono dráždění býka dvoubarevnými pláštěnkami.

Jakmile tedy začnou muži těmi pláštěnkami Lojzu dráždit, býk se nerozpakuje ani vteřinu, rozčíleně si odfrkne a tryskem vyrazí na dnešního oslavence. Fernandéz sice tuší, že je v maléru, ale jeho profesní čest mu nedovolí nechovat se jako správný toreador a hodlá nechat Lojzu proběhnout pár milimetrů kolem svého levého boku.

Jenže to by tam nesměl být Lojza, který o tom, jak se na podobném místě má chovat a co se od něj očekává, nemá ani tušení. Lojza se zkrátka nenechá nějakým máváním pláštěnky vůbec rozptylovat a s plnou parádou si to jak utržená lokomotiva vrazí do Josého Fernandéze, nabere ho na rohy a odhodí opodál, jak kdyby se jednalo jen o nějakou otep slámy. Zkrvavenou otep, protože jeden z Lojzových rohů projel do Fernandézova břicha a zanechal tam takovou paseku, že toreador zůstal po dopadu a několikerém překulení ležet nehnutě na zemi.

V hledišti to jenom zašumí zděšením a ozve se pár hysterických výkřiků. Ale nikdo se nepozastaví nad tím, že z útrob arény zraněnému Fernandézovi nikdo nevyrazí na pomoc. Jen zbývající tři banderillos v aréně se rozběhnou k nebohému toreadorovi, když jak se zdá, si Lojza užívá atmosféru, kterou v aréně po svém útoku na Fernandéze mezi lidmi v publiku vyvolal. Doslova se promenáduje kolem zdi, hrdě se nadnáší jak na nějaké přehlídce a sem tam pohazuje hlavou se svým zkrvaveným rohem.

Ale možná je to od Lojzy jen ďábelská taktika, aby banderillos ztratili na ostražitosti a věnovali svou pozornost zraněnému toreadorovi. Poté, co znenadání provede prudkou otočku a vyrazí na zteč, banderillos se rozprchnou do všech stran. Tedy až na jednoho který v úděsu strne a po Lojzově útoku skončí podobně jako Fernandéz. Lojza zaboří rohy do nešťastníkova nitra nehledajíce však jeho citlivou duši. Místo toho mu jedním z rohů rozcupuje nějaký ten decimetr střev, řádně ho nabere a odhodí doprostřed arény, kde je obecenstvu pěkně na očích.

Jenže na rozdíl od oslavence nemá takové štěstí, že by už unikl Lojzově pozornosti. Býk se rozhodne na jeho příkladě ukázat milovníkům flamenga a pasa doble, jak se tančí správný dupák. Potom co přestane po nebožákovi tančit kopyty, zbude z muže doslova akorát tak krvavý flek. Rozhodně nic co by jen vzdáleně připomínalo lidskou bytost.

Pikador se konečně rozhodne udělat přítrž tomu býčímu řádění, a tak pobídne „obrněného“ koně ostruhy, aby využil příležitosti, kdy je k němu Lojza otočen zády. Jenže v ten moment Lojza otočí hlavu, vrhne na koně tak zuřivý pohled, až se nebohý lichokopytník celý poděsí a splaší se. Jezdec na koňském hřbetu zřejmě očekává ledasco, ale rozhodně ne doslova koňské rodeo po americku, které kůň znenadání předvede.

Vyhazuje zadek tak vysoko a tak rychle, že se jezdec prostě nemá šanci udržet. Stačí pár takových rodeo poskoků a pikador leží na zemi. Ovšem je otázkou, zda je stále pikadorem, když je bez koně a kopí, které při koňské kreaci nechtěně odhodil kamsi opodál. Kůň napodobí kopí a odcválá z Lojzova dohledu.

Pikador, těžce se zvedající z toho pádu, akorát stane na kolenou, aby v ten okamžik pohlédl do Lojzovy tváře. Ne do tváře neagresivního a poklidně stojícího Lojzy, jak ho znají všichni z jeho domoviny, ale Lojzy rozzuřeného, Lojzy proměněného do tura mstitele, jehož hroty rohů se zalesknou ještě chvilku před tím, než se přiřítí a pikadora přišpendlí k nedaleké zdi.

A to doslova, protože rohy projedou pikadorem a zaseknou se ve dřevěném obložení. Lojza se okamžik ani nehne. Je uvízlý ve zdi a pikador jen chrlí ze svých úst krev na býkovu hlavu a šíjí. Muž není ani schopen bolestivého řevu z rozdrcených žeber, utržené sleziny, probodnuté plíce a jen se při tom všem ještě marně snaží nezalykat se vlastní krví.

Chvilková pauza a krevní sprška Lojzu asi osvěží natolik, že konečně rohy uvolní a otočí se k odchodu. Pikadorovo tělo se kupodivu nesveze skomírajíce na zem, ale zůstane ve stejné poloze, jako kdyby ho tam někdo přilepil. Lojza je si snad vědom té skutečnosti a hned po prvním kroku se zastaví. Ohlédne se po skoro bezduchém krvácejícím těle a znenadání vyhodí kopyty vysoko do vzduchu, aby jedním z nich zasáhl a rozdrtil pikadorovu hlavu. Sprška z mužova mozku doletí až do prvních řad mezi zděšením omdlévající obecenstvo.

Zbylí dva banderillos po tomto výjevu již na nic nečekají a berou nohy na ramena s úmyslem přeskočit zídku kolem arény. Ale jen jednomu se to povede. Možná se v duchu modlil více nebo rychleji než ten druhý. Ten ale neskončí nabodnutý na Lojzovy rohy jako předchozí zápasníci. Zídku má na dosah a naděje na záchranu ho ještě neopustila.

Lojza totiž zakopne těsně před tím, než má možnost ho nabrat rohem tvořeným keratinem, chcete-li rohovinou. Možná přeci jenom nějaká modlitba zapůsobila. Jenže ne dost. Ofintěného chlapíka totiž vzápětí smete nekontrolovatelně se klouzající masa býčího těla jako lavina a nebožáka doslova rozdrtí o onu zídku, kterou se mu nepovedlo včas přeskočit.

Z pádu poněkud otřesený Lojza se postaví na všechny čtyři a poklidným poklusem si to zamíří za stálého vřeštění, sténání, vzlykání a omdlévání publika doprostřed arény, kde se rozhlíží po posledním z banderillos. Ke svému zklamání ho nikde nevidí, a tak svou pozornost opět věnuje bezvládnému tělu Fernandéze. Rozběhne se a několikrát ho na zemi nabere rohy dělajíc z něj použitý jehelníček, až se mu povede tělo nabrat tak šikovně, že ho je schopen přehodit přes zídku do publika jako nějaký zkrvavený kus hadru.

Do publika, kde se panika ještě násobí, když si diváci uvědomí druhou záhadu dnešní Koridy. Na schodech tribun se znenadání objeví další mužští či ženští zástupci Lojzova druhu s pekelně ostrými rohy a v tu chvíli se ozve z tlampačů holčičí dětský hlásek, který nenechá nikoho na pochybách ohledně toho, co bude následovat v nejbližších okamžicích. Ten nevinný hlásek totiž praví „Teď jsme na řadě my, búúúú!“

Poté už je jen do širého okolí dlouhé minuty slyšet děsivý řev a nářek umírajících pod rohy mstitelů a mstitelek…

***